Ke všem těmto tiskům jsem podával pozměňovací návrhy, které vznikly na základě spolupráce s experty z neziskových organizací i z praxe odpadového hospodářství.
K zákonu o odpadech jsem do Výboru ŽP podal 9 pozměňovacích návrhů (z celkového počtu 33 podaných). A netýkaly se zdaleka jen skládkování. Níže podávám jejich stručný přehled.
Ve svém prvním pozměňovacím návrhu navrhuji, aby se výjimka, která stanoví, že výrobky vzniklé ve vymezených zařízeních nemusí být při uvedení na trh doprovázeny průvodní dokumentací, vztahovala i na zařízení na výrobu protektorovaných pneumatik. Protektorované pneumatiky jsou dle vládního návrhu zákona o odpadech vyráběny v zařízeních, pro které není vyžadováno povolení pro provoz. Tato zařízení vyrábí finální výrobky, na jejichž uvedení na trh se vztahují přísné požadavky – jak na národní, tak na EU úrovni a pochopitelně i ze strany samotných zákazníků, neboť přímo ovlivňují bezpečnost provozu a efektivitu přepravy. Protektory podléhají každoroční homologaci zkušebnou a jejich použití v autodopravě je přísně regulováno. Ukončení odpadového režimu je zde tedy zřejmé a zpracovat ke každé protektorované pneumatice průvodní dokumentaci je nadbytečným administrativním požadavkem.
V dalším pozměňovacím návrhu požaduji, aby do Katalogu činností v příloze zákona byla do vyjmenovaných technologií v kategorii materiálového využití a recyklace odpadu doplněna solvolýza, tedy rozpouštění s produkty použitelnými jako původní surovina.
Jedná se o metodu chemické recyklace, která je vhodná zejména pro recyklaci plastového odpadu. Solvolýza je proces, ve kterém jsou zregenerovány vstupní polymery z materiálů, které mechanickým procesem nelze recyklovat. Jedná se především o vícekomponentní materiály zejména s podílem polypropylenu, polyetylenu, polyamidu a polyesteru, používané v hygienickém, potravinářském, automobilovém, nebo stavebním průmyslu. Výstupním materiálem je opět plnohodnotná surovina.
V zákoně je již chemická recyklace pomocí pyrolýzy a plazmy, měl by tedy být doplněn o tento třetí základní typ chem. recyklace. Procesy chemické recyklace jsou schopné zpracovávat kontaminovaný anebo směsný plastový odpad, který jinak recyklovat nelze. Tyto technologie umožňují použití plastového odpadu jako suroviny pro výrobu nových chemikálií a plastů, jejichž kvalita je stejná jako při výrobě z původních zdrojů, což umožňuje jejich použití i např. ve styku s potravinami. Další výhodou je možnost využití chemické recyklace k zachycení a oddělení problematických nečistot, tzv. látek vzbuzujících mimořádné obavy, které mohou být přítomny v plastických hmotách na konci životnosti.
Dalším návrhem cílím na zrušení výjimky na dovoz odpadů ze zahraničí do ČR za účelem jejich energetického využití. To je v zákoně povoleno na výjimku a mohlo by to vést k účelovému dovozu odpadu na naše území.
Klíčovým opatřením ke zvýšení recyklace komunálního odpadu je postupný růst poplatku za ukládání využitelných odpadů na skládky. V zákoně je navrhován nárůst ze současných 500 korun na 800 Kč/tuna v roce 2021 až na 1850 korun v roce 2030 a dále. Já navrhuji navýšit poplatek v průměru až o 300 Kč oproti verzi MŽP, neboť je potřeba razantních kroků, které nás přimějí snižovat samotnou produkci odpadu. Zkušenosti z jiných států EU navíc ukazují, že se zvýšením skládkovacího poplatku se pojí zvýšení recyklace. Např. v Polsku, kde došlo ke zvýšení na 1400 Kč/tunu se velmi rychle začalo recyklovat více odpadu.
Tento můj pozměňovací návrh navrhuje doplnit “Seznam zařízení na využití odpadu, která mohou být provozována bez povolení provozu” o zařízení sloužící k výrobě celulózových vláken a granulí.
Povaha zařízení užívaných k výrobě celulózových vláken nebo granulí je ve vztahu k životnímu prostředí obdobná povaze zařízení na výrobu papíru nebo lepenky. Oproti výrobě papíru a lepenky má výroba celulózových vláken nebo granulí navíc tu výhodu, že při zpracování recyklovaného papíru nedochází k zatěžování životního prostředí, jako je tomu při výrobě papíru nebo lepenky, neboť při výrobě celulózových vláken nebo granulí dochází k rozvlákňování recyklovaného papíru tzv. suchou metodou.
Navrhovaná změna řeší zásah do poměrů hospodářské soutěže, navíc podporuje významné zpracovatele odpadového papíru, mezi které lze řadit výrobce celulózových vláken nebo granulí, čímž dochází k posílení záměru státu spočívajícího v přechodu k oběhovému hospodářství.
Jelikož silně nesouhlasím s navrhovaným odložením zákazu skládkování využitelných odpadů na rok 2030, podal jsem několik pozměňovacích návrhů, které zákaz vrací na dřívější datum. Jeden se snaží o návrat k původnímu termínu, tedy roku 2024. Další dva jsou potom návrhy kompromisní – navrhuji v nich rok 2027 jakožto zlatou střední cestu. V jednom z nich navíc ke změně roku přidávám zrušení kontroverzního parametru výhřevnosti.
Snahu o co nejrychlejší ukončení skládkování považuji za prioritu, které se nyní musíme věnovat. Odsouváním termínu pouze prodlužujeme negativní vlivy skládkování na životní prostředí i lidské zdraví a brzdíme tím rozjezd cirkulární ekonomiky.
V České republice totiž skončí ročně bez jakékoli předchozí úpravy 2,5 milionu tun směsných komunálních odpadů na skládkách. Z jedné tuny neupraveného směsného komunálního odpadu vznikne 100–300 m3 skládkového plynu obsahujícího metan, z něj 30–80 % unikne do okolí a podílí se na klimatických změnách. Skládkovat odpad bez jakékoliv úpravy do roku 2030 znamená vytvořit 1,7–5,2 miliardy m3 skládkového plynu. Do okolí z něj unikne 0,5–4,2 miliardy m3. Tedy asi 10 milionů tun CO2 ekvivalentu. Proto jsem pro co nejrychlejší ukončení skládkování.
Při opravách, čištění a podobných úkonech, při kterých není ohroženo životní prostředí, nevidím důvod, aby tato činnost byla prováděna v režimu odpadů v zařízení pro nakládání s odpady. Nyní je např. běžnou praxí, že se krabice používají znovu pro odesílání nových zásilek. V současném legislativním nastavení to nejde udělat legálně mimo režim odpadů.
V případě, že nedochází k ohrožení životního prostředí, je opětovné použití nejlepším způsobem, jak předcházet vzniku odpadu. Pokud by byl zákon tak jak je navržen vykládán striktně, pak by do definice přípravy k opětovnému použití spadaly i veškeré opravy, kontrola atp. Náročnou administrativu by pak bylo třeba provádět i např. v opravnách. To by mohlo proces oprav zejména u menších subjektů zkomplikovat.
Bohužel žádný z mých návrhů nebyl na výboru podpořen. To však neznamená hození ručníku do ringu. Návrhy budu (některé s mírnou úpravou) podávat do druhého čtení. Přinejmenším u několika z nich předpokládám, že na druhém čtení podpořeny budou. Kromě těchto návrhů budu navíc pokládat i návrhy další.
Za úspěch také považuji, že cíl, kterého jsem chtěl dosáhnout prvním uvedeným pozměňovacím návrhem, tedy zařazení protektoroven mezi zařízení, které finální výrobky nemusí vybavovat průvodní dokumentací, byl dosažen skrze návrh poslankyně Pěnčíkové. Po přijetí tohoto návrhu, který řeší totéž, jen legislativně mírně odlišně, se můj návrh již nehlasoval, neboť by měl stejný účinek.
Co se týče skládkování, jsem samozřejmě zklamaný, že potřeba co nejrychlejšího ukončení skládkování není většinou členů Výboru životního prostředí sdílena. Pro mne osobně je ukončení skládkování prioritou a základem pro fungování oběhového hospodářství. Na druhou stranu alespoň kvituji, že neprošly ani návrhy, které se snažily konec skládkování posunout ještě na pozdější termín.
K vládnímu návrhu zákona o vybraných výrobcích s ukončenou životností (VUŽ) jsem podal 4 PN z celkových 32 podaných. Mé návrhy se zabývají oddělením vlastníků kolektivních systémů od zpracovatelů, odlišností zacházení s pneumatikami skupin 3,4 a 5 od skupin 1 a 2 na konci jejich životnosti, vedením evidence toku zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností a podmínkami k vydání oprávnění k provozování kolektivního systému. Níže je jejich stručný přehled.
V zákoně je pro vydání oprávnění k provozování kolektivního systému stanovena podmínka, že žadatel se nesmí podílet na podnikání jiné osoby. Tato povinnost je však nejasná, neúčelná a potenciálně zneužitelná, proto navrhuji její zrušení.
Tento návrh upravuje povinnost výrobce týkající se vedení evidence toku zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností. Navrhuji, aby tato povinnost byla od místa zpětného odběru až po předání osobě oprávněné k jejich konečnému využití,, nikoli od místa zpětného odběru až po jejich konečné využití, jak je navrhováno v zákoně.
Věřím, že zavedená evidence toku odpadů napomůže k určení, zda je s vyprodukovanými odpady ze zpracování dále správně nakládáno, ale vzhledem k nemožnosti provozovatele kolektivního systému stanovovat podmínky odběratelům materiálů ze zpracování, protože nejsou v žádném obchodním vztahu (původcem, vlastníkem odpadu a smluvním partnerem je vždy zpracovatel), není schopen výrobce/provozovatel KS toto nikterak zajistit. Je nezbytné povinnosti evidence v případě konečného využití, opětovného použití, nebo odstranění uložit konkrétním zpracovatelům.
V rámci přípravy návrhu zákona o výrobcích s ukončenou životností byla s odbornou veřejností diskutována potřeba zakotvení zákazu vertikální integrace, tedy omezení napojení zpracovatelů výrobků s ukončenou životností na činnosti kolektivního systému, tzv. „čínská zeď“. Úprava v předkládaném znění zákona je však nedůsledná, omezuje přímou účast provozovatele kolektivního systému na zpracování výrobků s ukončenou životností, nicméně už neřeší situaci, kdy je provozovatel tohoto systému přímo či nepřímo napojen na zpracovatele.
Text návrhu zákona tedy navrhuji doplnit tak, aby se omezení zapojení zpracovatelů vztahovalo právě také na situace, kdy je zpracovatel napojen na kolektivní systém přímo či nepřímo prostřednictvím propojených osob tak, aby byla zajištěna efektivní ochrana volného trhu a zdravého konkurenčního prostředí.
Pokud kolektivní systém nebo s ním propojené osoby vlastní přímo či nepřímo zpracovatelské společnosti, jedná se o významný střet zájmů.
Navrhuji zavést výjimku z povinnosti zřizování míst zpětného odběru na každých 25 000 obyvatel, příp. v každé obci, která o to projeví zájem, pro výrobce pneumatik skupiny 3, 4 a 5 a ponechat jim tak volnost v tom, jakým způsobem zajistí zpětný odběr pneumatik na konci životnosti.
Současný požadavek návrhu zákona je z důvodu specifik, kterými se velké nákladní pneumatiky odlišují svým způsobem prodeje a sběru od malých pneumatik, neopodstatněný. Není zvykem, aby pneumatika skupiny 3, 4 a 5 (o hmotnosti mezi 27 kg a 80 kg) byla na konci životnosti jejím majitelem dopravena do sběrného dvora nebo do jinde zřízeného veřejného místa zpětného odběru a to z toho důvodu, že po její výměně buď vlastními silami autodopravce, nebo ve smluvním speciálně vybaveném pneuservisu, je odborně prohlédnuta a s jejím majitelem je dohodnut další postup jejího využití – prořezání, protektorování. Pouze poškozené kostry jsou předány do místa zpětného odběru,, které je většinou zřízeno smluvně v daném pneuservise.
Jejich prodej je realizován pouze podnikajícím subjektům, které v rámci smluvních vztahů uplatňují požadavek na zpětný odběr pneumatik, které již nehodlají opětovně využít.
Zcela běžný je způsob prodeje těchto pneumatik B2B, tj. jejich zavážení dodavatelem objednateli a odběr použitých pneumatik v režimu „kus za kus“ zpět, a proto pro ně není potřeba zřizovat veřejná místa zpětného odběru.
Bohužel ani u tohoto tisku nebyl žádný z mých návrhů Výborem ŽP podpořen. Z těch několika pozměňovacích návrhů jiných poslanců, které podpořeny byly, velmi vítám především návrh, doplňující požadavky ekomodulace. Ekomodulaci totiž považuji za potřebný nástroj, který pomůže v přechodu na cirkulární hospodářství.
Ekomodulace je zcela nový ekonomicko-environmentální nástroj definovaný ve směrnici 2008/98/ES o odpadech. Jedná se o zohlednění při tvorbě sazebníku „recyklačních“ příspěvků na straně systému rozšířené odpovědnosti výrobce definované environmentální atributy, kterými jsou zejména opětovná použitelnost či recyklovatelnost výrobku a obsah nebezpečných látek v něm. Výrobky, které vykazují v rámci svého životního cyklu nižší dopady na životní prostředí, by tak měly být zatíženy nižším příspěvkem, a naopak výrobky s větším environmentálním dopadem, by měly být zatíženy příspěvkem vyšším. Cílem tohoto nástroje je tedy ekonomické znevýhodnění výrobků s vyššími negativními environmentálními externalitami za účelem jejich eliminace na trhu.
Výbor životního prostředí na svém druhém zasedání začal změnovým zákonem, ke kterému jsem podával 2 PN (ze 7), které navrhovaly změny zákona o DPH. Níže je jejich přehled.
Podle současného nastavení snížených sazeb DPH vyplývajících z § 47 odst. 1 písm. b), odst. 4 a přílohy č. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty se uplatní první snížená sazba DPH, tzn. 15% na “Přípravu k likvidaci a likvidaci komunálního odpadu”. V současném výkladu se tedy snížená sazba DPH týká pouze ukládání odpadů na skládky. To je zcela v rozporu s hierarchií nakládání s odpady. Návrh nového zákona o odpadech navíc pojem “likvidace” nezná. Proto navrhuji, aby se snížená sazba DPH týkala i materiálového využití odpadu, ne pouze jeho likvidace.
Dle čl. 13 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty se obce nepovažují za osoby povinné k dani v souvislosti s činnostmi nebo plněními, při nichž vystupují jako orgány veřejné moci, a to i tehdy, vybírají-li v souvislosti s těmito činnostmi nebo plněními poplatky, příspěvky či platby. Uskutečňují-li takové činnosti nebo plnění, považují se však za osoby povinné k dani v souvislosti s těmito činnostmi či plněními, pokud by zacházení s nimi jako s osobami nepovinnými k dani vedlo k výraznému narušení hospodářské soutěže. Veřejnoprávní subjekty se vždy považují za osoby povinné k dani, pokud uskutečňují činnosti uvedené v příloze č. 1 Směrnice (stejně tak se jedná o Přílohu č. 1 v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).
Působnost obcí jako orgánů veřejné správy v oblasti odpadového hospodářství představuje komplexní činnost hospodářské povahy, avšak v příloze č. 1 tato oblast vymezena není.
V některých případech je režim DPH u obcí nejednoznačný a vede k různé aplikaci DPH v praxi. Všechny subjekty zapojené do odpadového hospodářství s výjimkou obcí jsou navíc pro účely DPH považovány za osoby povinné k dani. Tím dochází na trhu nakládání s odpadem k výraznému narušení hospodářské soutěže.
Zařazením sběru, přepravy, třídění nebo dodání komunálního odpadu včetně souvisejících služeb do přílohy č. 1, se sjednocuje daňový režim pro všechny subjekty na trhu.
Ani u tohoto tisku nebyl žádný z mých návrhů podpořen.
Dalším projednávaným tiskem byl zákon o obalech. Podal jsem k němu 8 PN (z 19 celkem), které se zabývají cíli recyklace hliníku, sběrnou sítí pro zpětný odběr obalů, podmínkami autorizace nových AOS či zálohovaným sběrem nápojových obalů, který by měl být umožněn dobrovolně. Níže je jejich výčet.
Souhlasím s omezením, aby jedna povinná osoba nemohla být akcionářem více autorizovaných obalových společností. Je však nedůvodné, aby nemohla povinná osoba být jak akcionářem autorizované obalové společnosti, tak akcionářem nebo společníkem kolektivního systému např. na elektro nebo pneumatiky. Proto v tomto pozměňovacím návrhu navrhuji zrušení tohoto zákazu.
V návrhu zákona je povinnost výrobce uzavřít na všechny druhy svých obalů smlouvu s jedinou AOS. Nemůže si tak vybrat, že bude různé druhy svých obalů řešit s různými AOS. To omezuje povinné osoby na spolupráci pouze s jednou autorizovanou obalovou společností. Nemohou si tak vybrat, že budou např. papírové obaly plnit pomocí jedné společnosti a plastové pomocí jiné. Důvody vyjádřené v důvodové zprávě nepřevažují právo na svobodu podnikání a samostatné rozhodování, navíc je ustanovení ve vnitřním rozporu s tím, že vláda předpokládá vznik autorizované obalové společnosti zajišťující sdružené plnění výhradně pro vratné zálohované obaly. Navrhované ustanovení vznik takové obalové společnosti přímo vylučuje.
Proto navrhuji zrušit tuto povinnost výrobce.
Povinnost zařazení sběrných míst na zpětný odběr obalů do systémů obcí na základě smlouvy s obcí zamezuje rozvoji dalších – nových způsobů zpětného odběru obalů. Jedná se např. o systémy vyzvednutí odpadu přímo z bytu, které mohou sloužit jako náhrada či rozšíření door-to-door systému, v zástavbách, kde ho nelze efektivně provozovat a kde již klasické nádobové sběry nelze dále rozšiřovat.
Je to na závadu zejména v okamžiku, kdy bude probíhat zálohový systém formou individuálního systému, kdy bude potřebný nejen souhlas obce, ale také smlouva s obcí. Pokud nebude obec souhlasit, nelze službu realizovat. Např. pokud by existoval
zálohový systém a v obci by v obchodě potravin byl automat na vracení zálohovaných obalů, musela by na takovýto automat existovat smlouva s obcí. Pokud by nebyla, nemohl by obchodník tento způsob sběru realizovat a nemohl by automat do prodejny umístit. Proto v tomto návrhu navrhuji povinné zařazení do obecního systému zrušit.
Nový žadatel o autorizaci obalové společnosti musí podle návrhu zákona ještě před podáním žádosti a udělením autorizace předložit smlouvy s 25 % obcí v ČR. Vzhledem ke stavu, kdy není do udělení autorizace možné přesně stanovit finální rozsah podmínek, neboť tyto jsou průběhem správního řízení nezanedbatelným způsobem ovlivňovány, nelze ze strany žadatele předložit obci smlouvu, která by byla v souladu s budoucími podmínkami autorizace. Obdobně ani zástupce obce není schopen podepsat jakoukoli smlouvu se subjektem, který není oprávněn k podnikání v oblasti, na kterou by měla být smlouva podepsána.
Tento požadavek je prakticky nesplnitelný a tvoří bariéru pro vstup dalších autorizovaných společností na trh.
Zjišťování výše nákladů obcí na provoz systému zpětného odběru odpadů z obalů by v případě působení více autorizovaných obalových společností mělo být zajišťováno nezávislým orgánem, a to v souladu s evropskou legislativou. Takovouto nezávislou osobou je, jak navrhuji v tomto pozměňovacím návrhu, Ministerstvo životního prostředí a ne jedna určená AOS, jak je v návrhu zákona.
Ustanovení, které v zákoně specifikuje jako účastníky řízení o autorizaci všechny autorizované společnosti zajišťující sdružené plnění ve vztahu k obalům, kterých se týká řízení o udělení nebo změně autorizace, a žadatelé, kteří žádají o udělení autorizace ve vztahu k obalům, kterých se řízení týká, je nesoutěžní, neboť umožňuje přímé tržní konkurenci neomezený přístup k detailním informacím o vnitřních procesech, strategiích, koncepcích i finančních informacích tvořících obchodní tajemství účastníka řízení, který správní řízení vyvolal, a to zcela bez ohledu na věcnou i právní podobu jeho ochrany obchodního tajemství. Současně může docházet k účinnému blokování průběhu správního řízení. Proto navrhuji vymezit okruh účastníků všech správních řízení ve věci autorizace pouze na žadatele.
V případě rozsahu recyklace pro hliníkové odpady z obalů je ve vládním návrhu zákona v rámci implementace uplatňováno odložení termínu pro dosažení cílů v souladu s odst. 1a článku 6, neboť bylo vyhodnoceno, že u tohoto materiálu hrozí největší nebezpečí nesplnění cíle.
Česká republika se tak na jednu stranu chlubí tím, že “již dnes plníme cíle pro recyklaci” a přitom žádá o výjimky u cílů, kde máme strach, že je naplníme. To ukazuje nefunkčnost stávajícího systému, který v rámci zpětného odběru hliníku vykazuje podprůměrné výsledky. Požaduji v rámci pozměňovacího návrhu zachovat původní hodnoty recyklace, které požaduje EU, a to je u hliníku v roce 2025 50 % a v roce 2030 60%. Vychází to ze znalostí v praxi, kdy velké společnosti začínají intenzivně využívat hliníku jako alternativního obalu k plastům a jeho míra produkce bude významně stoupat a proto je třeba nastavit efektivní systém sběru co nejdříve.
PN, který předkládám, řeší tři oblasti. Zaprvé umožňuje vznik subjektů zajišťujících zálohování, které budou fungovat za podmínek odlišných od klasických AOS, nebudou tak vázány např. podmínkami na zajištění minimální hustoty sítě zpětného odběru. Dále zabraňuje diskriminaci malých a venkovských prodejen ze strany producentů nápojů. Za třetí požaduje oddělení zálohových systémů od systému sběru ostatních obalových odpadů, a to jak organizační, tak zejména finanční, neboť prostředky ze záloh náleží spotřebitelům a musí být jasně odděleny od prostředků ostatních. Více o tomto PN i o mém názoru na zálohování se můžete dočíst zde: https://www.frantisekelfmark.cz/prace-jak-by-melo-fungovat-zalohovani-napojovych-obalu-a-potrebujeme-jej-vubec/
U tohoto tisku jsem zaznamenal úspěch pouze s prvním pozměňovacím návrhem (vypuštění zákazu být akcionářem více kolektivních systémů zároveň, viz výše).
U zálohování, kde se podle očekávání strhla velmi živá diskuze, bohužel neprošel můj pozměňovací návrh (viz výše), ani návrh, který jsem spolupodával s poslankyní Pěnčíkovou, a který řeší stejnou problematiku z trochu jiného úhlu. Alespoň však byl přijat návrh poslankyně Fialové, který by měl dobrovolné zálohování také svým způsobem umožnit.
Dalším diskutovaným tématem byla hustota sítě zpětného odběru, kterou musí smluvně zajistit žadatel o autorizaci obalové společnosti. Sešly se zde návrhy z obou konců spektra – můj, požadující zrušení požadavku smluvního zajištění žadatelů (viz výše) , stejně jako návrh, který naopak požadoval, aby již žadatel měl smluvně zajištěn stejný počet míst, jako musí mít zavedená AOS, tedy 90% hustotu sběrné sítě, a jeden návrh, který požadoval hustší síť pouze pro plastové obaly. Ani jeden z návrhů však výborem podpořen nebyl, výbor tudíž podporuje podmínky, jaké jsou ve vládním návrhu, tedy požadavek na 25% zajištění.
Třetím poměrně kontroverzním tématem byl návrh poslance Babky, který jsem s ním spolupředkládal i já a další poslanci, a který požaduje, aby v prodejnách s plochou nad 200 m2, které dávají zdarma tenkostěnné plastové tašky (tedy všem známé “igelitové pytlíky”) byl umístěn text s ekologickým varováním pro spotřebitele. Tento návrh si klade za cíl zvýšit uvědomělost spotřebitelů skrze informování o negativních vlivech, jaké mají tyto jednorázové plasty na životní prostředí. Návrh podpořen nebyl, z velké části proto, že přichází v poněkud nešťastný dobu zvýšených hygienických opatření v době pandemie. Ministerstvo však přislíbilo k tomuto tématu diskuzi.
Pokud bych měl průběh a závěry Výboru pro životní prostředí nějak shrnout, řekl bych, že jednání probíhalo (bohužel) víceméně podle očekávání. Žádné větší změny ministerských novel pozměňovacími návrhy prosazeny nebyly, takže mnoho úprav, které považuji za potřebné, se tak budu snažit prosadit ve druhém čtení přímo na plénu poslanecké sněmovny. Snažil jsem se všechny návrhy mít zpracované zodpovědně a nestranně. Některé kroky MŽP nechápu, ale i o tom je politika. Budu doufat, že i přesto se některé věci podaří prosadit. Chtěl bych, aby ČR nebyla dále popelnicí Evropy a stala se ambiciózní zemí s jasnou ekologickou vizí a jasně definovanými cíli. Oběhové hospodářství 21. století.
Ti, které to zajímá, držte palce!
Zde najdete všechny poslance, kteří jsou členy výboru životního prostředí. Můžete se jich zeptat, proč například pro mé PN nehlasovali, nebo se po většinou zdrželi a někteří dokonce ani na výborové hlasování nepřišli. Je to velmi smutné. Buď jsem ve výboru a zajímám se o dění a řeším věci, které tam přichází a nebo se nechám vystřídat jiným poslancem, kterému to téma je bližší 🙁 Zde bude zápis z jednání výboru: https://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=4602
Kreativec a podnikatel v oblasti webdesignu a reklamy. Zastupitel města Uherské Hradiště. Předseda místního sdružení Pirátů Uherské Hradiště. Podporovatel recyklace a renovací věcí.